Místo: Z respektu k pravidlům urbexu je lokace tajná.

Stručný popis: Už samotný urbex v sobě ukrývá různá tajemství, která se tímto koníčkem snažím alespoň částečně odkrýt. A jinak tomu nebylo ani dnes. Továrnická vila se ukázala v tom nejkrásnějším světle a já se mohl kochat její úžasnou atmosférou plnou vzpomínek na původní obyvatele, kteří byli nuceni odejít. Byl jsem po dlouhé době první, kdo do ní mohl nahlédnout a vychutnat si tak její architekturu a klid uvnitř. Nahlédněte společně se mnou.

TIP na cestu

ZobrazitZájezd: Zažijte svůj první urbex s profesionály. Černobyl a město Pripjať je legální urbexový komplex. Zájezd ukrajinou je za pěkných 7 148Kč.

Je sobota a já se začínám pomalu připravovat na zítřejší urbex. Hledám brašnu, kterou jsem si někam založil. Po chvíli ji nalézám a vkládám do ní fotoaparát společně se stativem a náhradními objektivy, které ještě naposledy čistím. Druhý den ráno vyrážím na dlouhou cestu, čeká na mě opuštěná vila majitele velkostatku ukrytá uprostřed polí. Jak bylo zvykem u dřívějších továrníků či majitelů polí a statků; vše v dosahu.

Přijíždím před vilu a zastavuji se. Zastavuji se a nevěřím svým očím. Nemohu se nabažit krásy vily, ze které jen dýchá atmosféra dávných časů. Má představivost pracuje a já vidím pana majitele scházejícího dolů po schodišti. Na zemi jako bych ještě viděl jeho stopy mizející pod vrstvou listí, které pomalu, ale jistě, ukrývá i poslední známky bohatého života tehdejšího pana majitele a jeho rodiny. V mých představách se zjevuje také krásný udržovaný park patřící k vile, ale bohužel, všechno je pryč… Moderní výstavba pohltila rozlehlý park i vše s ním spojené.

Vracím se ale zpět do současnosti a hledám možný vstup do vily. Obcházím ji, a nakonec volím cestu sklepem, která se zdá být nejsnazší. Slaňuji se sklepním oknem dolů a hřebík trčící z okenice mi jemně natrhává kalhoty, přesto pokračuji ve slaňování a rázem se ocitám ve vile. Pln očekávání se vydávám hledat schodiště do hlavní obytné části. Dlouho se prodírám sklepem, překračuji staré skleněné lahve, zbytky původního nábytku nebo také uhlí, které již nestihl nikdo spálit. Po chvíli pátrání nalézám schody vedoucí nahoru. Vydávám se po nich a zastavím se až u zavřených dveří s krásnou zdobenou klikou. Má dlaň se kolem ní ovinula a prach, který mi ulpěl na ruce, mi naznačil, že jsem po dlouhé době první, kdo se kliky dotkl a vstoupil do vily. V duchu doufám: „ať je odemčeno, ať je odemčeno”. Mé prosby byly nejspíše vyslyšeny a já se za zvuku jemného zaskřípání dveří dostávám dovnitř. Jako první mne upoutaly původní prosklené dveře, za kterými bylo hlavní lákadlo vily, krásné dřevěné schodiště. Ve schodišťové hale se zastavuji a prohlížím si jednotlivé detaily místnosti – mramorový krb, vyřezávané části schodiště či původní vypínače… To vše zde zůstalo po původních majitelích, kteří byli nuceni odejít. Ze zdí jako bych cítil jejich stálou přítomnost. Kdo ví, za jakých okolností museli odejít. To už bohužel nejspíš nikdo nezjistí, ale na druhou stranu, možná lepší nevědět…

Vydávám se po schodišti nahoru a za zvuku pod mou váhou vrzajících parket přicházím do druhého patra. V horní části schodiště si již nejsem příliš jistý jeho stabilitou, tudíž se držím raději u zdi, kde mám alespoň relativní pocit bezpečí. V jedné místnosti mě zaujal na zemi ležící šicí stroj s krásnou modrou barvou, po kterém jsem vilu pojmenoval Minerva. Udělám posledních pár fotografií a pomalu uklízím fotoaparát zpět do brašny. Brašnu zavírám a vydávám se zpět do sklepa. Ještě na chvíli se ale zastavuji a sedám si na schodiště, kde si užívám nic nerušící ticho a přivírám oči, abych onu atmosféru ještě více umocnil. Po chvíli se vydávám směrem do sklepa. Scházím po schodišti, navádí mě pouze paprsek světla procházející tmou, kterou bych byl jinak docela obklopen. Vydávám se za ním a rázem se ocitám u okna, kterým jsem přišel. Vyhýbám se hřebíku a dlaní se dotýkám chladné země. Jsem venku.

Cestou k autu ve mně zůstává krásný pocit, který mi nikdo nevezme. Továrnické vily pro mě mají úžasnou atmosféru, ze které je cítit pohnutá historie jejich bývalých majitelů. Ti v mžiku přišli o místo k žití, o svou vilu. Ale nejen to… Hlavně přišli o domov. Náš kraj za to přišel o lidi se vztahem ke krajině, s láskou ke svému domovu. Takoví zde v současné době chybí.